2.Kapitola - Naděje skrytá v písmenech

11. března 2008 v 20:52 | Umbar |  > Bláznovství <
Tak tahle kapča se mi docela povedla xD Teda aspoň mě to tak přijde xD A snažil jsem se o doják, tak to laskavě oceňte xD

Další bezesná noc. Sama v posteli. Bez Rona. Vůbec se nevyspala. A takhle je to už druhý den. Nechtěla si to připustit, ale bez něj už nemohla existovat. Ani nechtěla.
Snažila se usnout, ale nešlo to. Když zavřela oči, vybavila si všechny jejich společné chvíle. A že bylo na co vzpomínat. Vrátit čas však neuměla. I když by moc chtěla. Podívat se zpátky na to kde udělala chybu, co udělala špatně, že už tu není s ní.
Byla ještě noc, když vstala. Sedla si do kuchyně, ale mučivých vzpomínek se nezbavila. Zase se k němu vracela. Znovu a znovu. Kde teď asi je? Co dělá? Není mu nic? Žije vůbec? Tisíce takových otázek vyvstávaly a s nimi dvojnásobek možných odpovědí. A přitom mohla snadně ulehčit svému trápení. Znala přes tisíc kouzel, ale po smrti rodičů se jich všech zřekla. Odmítla používat něco, čemu tolik věřila a přesto jí to nepomohlo zachránit rodiče. Kdykoliv pak držela hůlku v ruce, nebyla schopna vykouzlit ani jiskry. Ruka se jí roztřásla bolestnými vzpomínkami na rodiče. A zase byla u nich…
"Herm? Copak je? Neměla si být u Rona a jeho rodiny?"
"Mami! Co tu děláte? Musíte hned zmizet! Okamžitě!"
"Proč miláčku copak se děje?"
"Vy to nechápete. Oni jdou sem! Musíte utéct. Hned teď."
"My, ale nikam nepůjdeme.. Tohle je náš dům a v něm taky zůstaneme.."
Už nestačila nic říct dál. Dveře vyletěli z pantů a před nimi stála skupina tří Smrtijedů.
"Avada Kedavra!"
Kouzlo odmrštilo tátu na protější stěnu. Jeho oči byla rozšířené hrůzou. Byl mrtvý.
"TATI NÉÉÉ!!!"
Tohle nemohla být pravda. Určitě je to jen nějaký zlý sen. Každou chvíli se musí probudit a zjistí, že Mamka s Taťkou už na ni čekají u stolu aby společně mohli sníst snídani. Budou se znovu smát tím svým nezapomenutelným smíchem, když jim bude povídat, co všechno zase prožila ve škole. Ale tohle už se nestane a ona se rozplakala. Další zelený záblesk na sebe nenechal dlouho čekat. Máma padla Herm k nohám. Další příval slz následoval. A ona zůstala jen bezmocně sedět. Žádné kouzlo ji nenapadlo. Hůlka ji spadla k nohám. Přišla o oba rodiče. Během deseti vteřin. A teď je na řadě i ona. Tak tohle je tedy konec? Nechtělo se jí teď umírat. Každý si přece říká, že ještě určitě nenadešel jeho čas. Ona však skutečně neměla umřít. Prásk. Tolik známý zvuk přemisťování. Ron se zhmotnil přímo u ní. Krátkým pohledem zhodnotil situaci a aniž by mohla říct ne, přenesl ji do Doupěte. A ona zase spadla k zemi. Měla tam zůstat. Umřít s nimi. To si přála. Ron na to však měl jiný názor a za ten mu zůstala navždy vděčná.
Objal ji a nemluvil. Asi věděl, jak se cítí. Celé dny u ní proseděl i proležel. Ani na minutu se od ní nehnul. Možná právě tohle jí vytrhlo z toho věčného snění. Netrvalo by to dlouho a dozajista by se zbláznila. Ale on ji neopouštěl a stále něco mluvil. I když to byly místy nesmysly nepřestal.. Až po měsíci ustavičného mlčení konečně promluvila. Vlastně ani ne tak mluvila jako spíš činila. Políbila ho a tehdy už chtěla být jen s ním. A to se nezměnilo i teď když odešel.

Pomalu se začala vracet do reality. Začalo svítat. Začala znovu přemýšlet nad vším co se stalo v posledních dnech. Vstala a pomalu došla k dřevěné skříňce. Vytáhla dřevěné pouzdro, kam schovala svou hůlku. Položila ji na stůl a pozorovala ji. Možná si to nechtěla připustit, ale kouzlení jí chybělo. Vzala hůlku do ruky a jen tak zkusmo jí máchla. Záplava zelených jisker pročísla tmu domu. Znamení, že by? Možná.. Předtím však musela něco udělat..
Vytáhla si pergamen a husí brk. Lahvičku inkoustu.. A začala.. Všechno co jí trápilo, co mu chtěla říct, za co kdy bojovala, vlastně celý svůj život popsala na pergamen.. A on si jej musí přečíst, aby její další život měl smysl..
Milý Rone,
vím, že takhle začíná každý dopis, ale tenhle je zvláštní. Někdy je lehčí své myšlenky napsat než říkat milujícímu člověku. Asi se snažím zachránit co se dá. Jsem už taková..
Do dneška si pamatuji naše první setkání. Tenkrát v Bradavickém expresu. Měl jsi špinavý nos. Vzpomínáš? Možná už jsi to zapomněl, ale já ne. Naše první hádka.. Dost si mě naštval a urazil. Poprvé jsem kvůli tobě brečela. A ještě ten den si mě stihl zachránit před Trolem. A stali jsme se dobrými přáteli. Možná to někdy dost mezi námi skřípalo a nejvíc to asi stejně odnášel Harry, ale pokaždé jsme dokázali najít společnou řeč. To bylo hlavní. A takhle to bylo mezi námi pořád. Chvíli přátelé, chvíli nepřátelé. Oba jsme prošli chvilkovými vztahy, ale pořád jsem doufala, že nás něco svede dohromady. A svedlo. Později než jsem chtěla, ale ano. Ovšem za tak příšerných událostí. Naše první společné chvíle jsem si představovala jinak. Ztratila jsem oba rodiče za jeden den. Takřka přes noc se mi zhroutil svět, který jsem měla tak ráda. Odložila jsem kouzla. Nedovedli ochránit moje rodiče tak k čemu je používat. A ty si mě tiše podpořil. Myslím, že si věděl, jak mě to ničí a proto si přede mnou nepoužíval kouzla. A zato jsem ti vděčná. Mohla jsem aspoň na chvíli předstírat, že vedu normální život. S tebou. Tolik bych to chtěla vrátit, ale nejde to. Byla jsou hloupá, naivní a asi jsem tě zklamala. Snažila jsem se tě chápat, ale nějak to nešlo. Pořád mě zahlcují výčitky kvůli rodičům. A ty si mi byl pořád oporou.
Pořád jsem mluvila jen o sobě, ale neptala se, co trápí tebe. Možná bys měl vědět, že dnes jsem poprvé vytáhla svou hůlku. Jen tak jsem si s ní mávla a proud zelených jisker byl mi odměnou. Beru to jako znamení. Znamení vrátit se ke kouzlení. Vlastně jsem se k němu vrátila zase kvůli tobě.. Chci být zpátky u tebe. A proto půjdu za tebou. Budu tě hledat ať chceš nebo nechceš. A až tě najdu, už tě nepustím. Jen doufám, že tahle sova najde příjemce.
Zatím Sbohem
Hermiona
Znovu přečetla svůj dopis a byla spokojená. Dala jej sově a vypustila ji z okna. Dívala se na ní dokud nezmizela za obzorem. Ale teď se musela jít balit. Nehodlala už čekat ani minutu. Čím dřív se vydá na cestu tím lépe.. Třeba její pouť skončí dřív než je ochotná připustit, ale musí to vyzkoušet. Kvůli Ronovi.
Hodila si batoh na záda, zavřela za sebou dveře a rozhlédla se po údolí. Jen na chvíli se zatoulala zase do svých vzpomínek…
"Na co myslíš? Právě teď?"
"Na to, že je mi takhle s tebou nejlíp"
"To myslíš vážně Herm?"
"Smrtelně"
"To neříkej.."
"Proč?"
"Protože by si mi strašně chyběla.."
"A co ještě?"
"Nevím co dál by si chtěla slyšet?"
"Tak teď si to, ale zkazil!"
"Ale prosím tě. Vždyť ty stejně nevydržíš být uražená"
"Tak abys věděl, výjimečně to vydržím…"
"Jak chceš.. Jdu dovnitř. Přijdeš za mnou?"
"Ne"
"No jak myslíš. Prostě to vzdej Herm"
"Nikdy..Ale kdyby.."
"Kdyby co?"
"Kdyby si mě odnesl až dovnitř, možná bych o tom přemýšlela.."
"Snažíš se mě vydírat? Ale že si to ty, tak mi můžeš vlézt na záda"
Však se taky tenkrát nenechala zrovna dvakrát přemlouvat. A udělala dobře. Po tváři ji přelétl šibalský úsměv. Zavřela dveře a přidala do kroku. Má před sebou pořádný kus cesty. A na konci ji čeká člověk, kterého ona miluje víc než svůj život. Snad…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anduel Anduel | Web | 11. března 2008 v 21:16 | Reagovat

oceňuji, oceňuji...ne, fakt se ti to moc povedlo. hezky si vyrovnal dialogy s popisem... plus ty její pocuty, fakt moc dobře se to čte. kor já mám ráda prolínánín s minulostí...vtáhne to do děje. tleskám...moc se mi to líbilo a doufám, že s další hejbneš:DDD! jinak...+cenzura+

2 Jasane Jasane | E-mail | Web | 12. března 2008 v 9:22 | Reagovat

Bravo! Je to strašně krásný a prostě ty emoce z toho vyzařujou krásně napasný a jak píše Anduel i ta minulost se tam hodí a je to prostě náherdný!

3 Jenn Jenn | Web | 12. března 2008 v 17:57 | Reagovat

Moc hezky psané :o) Jako, sem se upe začetla xD :o) Nechtěla by jsi spřátelit? :o)

4 Maysie Maysie | Web | 13. března 2008 v 19:30 | Reagovat

Tramtadá...xD Já teda oceňuji, i když jsme to už četla a říkala ti to na icku:o) Pěkný.. =*

*začíná se bát o svou pozici, takhle jí hned dožene...*xD

5 lajla lajla | 26. března 2008 v 20:09 | Reagovat

krása... máš čestné místo v oblíbených stránkách:D

6 Vendik Vendik | 5. dubna 2008 v 17:11 | Reagovat

Pěkná kapitolka, už se mooooc těším na pokráčko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama