Jednou , dvakrát

3. června 2008 v 18:46 | Maysie/ Umbar |  > Momentky <
Něco tu pro vás mám. Jednorázovku od Maysie s názvem "Jednou". Kdopak ji četl, se semnou musí schodnout, že je opravdu dobré. Proto jsem k ní napsal pokračování. Je hned pod jednorázovkou Maysie :)
Jinak je věnováno komu jinému než Maysie xD

Jednou
(by Maysie)

Jak začít? Ani sama nevím. Přijdu si jako bych byla na konci všeho, podvedená, osamělá, zesměšněná, prázdná… ale můj život teprve teď naplno začíná. Teprve teď nabírá obrátky smyslu svého žití. Jak cynické. Pomyslím si. Nevím jak jsem se dostala až sem, ale teď si naivně přeju ten krátký čas vrátit. Co byla vlastně má chyba? Byla to vůbec chyba? Je chyba mít city? Pokud ano, proč?
Sama nevím. Nikdo si nedokáže vybrat do koho se má zamilovat. Myslím, že to začínám chápat… není chyba milovat, ale do koho se zamilovat. Zní to tak zmateně!
Ano, byla chyba věřit někomu jako jsi byl ty…proti mně jsi byl víš, tvůj život byl jen samá zábava a užíval sis, bez ohledu na ostatní. Měla jsem to poznat hned, ale nešlo to. Nic mě nemůže omluvit, byla to má vlastní chyba. A ty jsi byl tak jiný, jenže já to neviděla. Nebyl si ten typ u kterého bych to na pohled poznala.
Vzbuzoval jsi ve mně důvěru k tobě a něco co mě drželo nad vodou, měla jsem u tebe pocit bezpečí. Najednou jsem byla někdo, byla jsem někdo s tebou. Ne kvůli tomu kdo jsi byl, ale kvůli tomu jaký jsi byl, když jsi byl se mnou.
Byl jsi můj v těch společných chvílích. Patřily jen nám! Kdykoliv jsem si na tebe vzpomněla… připitoměla jsem se usmívala, stačilo si vybavit tvůj úsměv a tvé doteky, polibky… ano zamilovanost…
Ale já hloupá přehlížela nedostatky téhle krásy. Byla jsem tak naivní, že i má kamarádka věděla víc… najednou vše bylo špatně, ty jsi byl ten špatný, ale já si to nehodlala připustit. Proč taky? Nejspíš už v té chvíli jsem byla zamilovaná. Zastávala jsem se tě přede všemi až jsem se v jejich očích stala tou, kterou jsem nikdy být nechtěla. Hloupou naivní husičkou, která běhá za svým vysněným. Nenáviděla jsem ty dívky, co to dělaly. Copak neměly ani trochu sebeúcty? Nezáleželo jim na tom, že jejich láska je podvadí a ničí? Byly tak moc zamilované? Tak jako snad já?
Každá chvíle s tebou dokázala rozehnat všechna mračna, která se nade mnou zatahovala, když jsem měla špatnou náladu, špatný den. Byl jsi pro mě něco jako slunce za mraky. S tebou jsem viděla jen to dobré. Ale už jsem neviděla to jaký opravdu jsi. Kluk co si rád užívá a v podstatě ničí jedno dívčí srdce za druhým. Možná si to neuvědomuješ, ale ublížils. Ublížil jsi mě!
Pro tebe to byl jen chvilkový nezávazný flirt a mě tahle realita ničila. Nechtěla jsem to tak, chtěla jsem tě jen pro sebe..! možná to je sobecké, ale bylo v tom mé štěstí…
Ve chvíli kdy jsme se kvůli tomu pohádali se moje pomyslné slunce stáhlo do temnoty odkud není uniku. Nakonec já z toho vyšla jako ta špatná, co si vysnívala sladké konce. Ale když mohou mít i popelky své prince, tak proč né já? Ale tohle je naivní, já nejsem popelka a už vůbec tohle není pohádka, ale hnusná realita…
Největší problém je asi v tom, že si dívka nikdy nemůže vybrat do koho se zamilovat. A čistou náhodou nebo osudem se poprvé zamiluje prince v brnění za kterým se schovává hloupý Honza. Jakmile shodí svou masku, vše se rozplyne. Proto jsou první lásky? Bolestné, nepovedené, krásné a krátké?
I já tomuhle kouzlu podlehla… ale po tom co se mi otevřely oči a já zjistila jaký opravdu jsi, chtěla jsem od tebe co nejdál, abys mi neublížil ještě víc. Protože tvá přítomnost mě ničila, být s tebou nemoct se tě dotýkat! Byl to nejhorší trest jaký jsem kdy mohla dostat! A mě nezbylo nic než jen tiše trpět, skrývat své hořké slzy před okolím… tiše trpět při tom, když jsem tě viděla s jinou… i ona ale dopadne jako já, jen se to dozví až v tu pravou chvíli…
Kdysi mi někdo řekl tenhle citát: neplač, že to skončilo, usmívej se, že se to stalo… V tu chvíli jsem toho člověka nenáviděla. Jak tohle mohl říct? Jak se mohu usmívat, když člověk kterému jsem otevřela srdce mě sprostě ponížil a lhal mi? Se lží mi šeptal jak mě má rád, jak mu na mě záleží… slova kterými mě rozmazloval a já se cítila jako v nebi. Cítila jsem se být jeho… byl první u kterého mě tenhle fakt neděsil a tak jsem mu dala klíč, klíč ke mně… a pak odešel z mého života a nevrátil… vzal si ho i s mým srdcem pryč…
Říkala jsem si, že čas všechno zahojí… taky že ano, zahojoval rány a já už nebyla tak mimo a posmutnělá. Dokázala jsem nedávat své city najevo a skrývat je pod jinými emocemi. Bylo to těžké, ale já nikdy nemohla připustit, to že jsem se nesprávně zamilovala… dusila jsem to v sobě a čekala až to přejde, ten čas měl pomoct…a ano zabral by, jenže to bych tě nesměla všude potkávat, s úsměvem na rtech… slýchat o tobě od svých přátel, kteří o tobě možná mluvili schválně nebo se o tobě doslýchat pro změnu od přátel, kteří o našem vztahu neměli ponětí. Vedral jsi se všude, neopouštěl jsi mé myšlenky a sny… všechno co ten dlouhý měsíc odvál pryč se ve chvíli vrátilo. Vše na mě doléhalo stejně tak jako před tím. Znovu se budu trápit… potřebuju náplast na své rány, ale nechci být taková… sama musím zapomenout… čas zase pomůže…
Ano, čas…
Ale jak dlouho… kdy?
Kdy… jednou určitě… všechno co jsem dala tobě se mi jednou vrátí a já budu moci otevřít srdce jinému, doufám, že to bude brzy… nebudu přece plakat pro někoho, kdo mi za to nestojí, ne…
A já vím, že jednou ten čas přijde, nebudu v tu dobu plakat, že jsi pryč a že nejsi můj, ale budu se usmívat, že jsem ty krásné chvíle s tebou mohla zažít… ano, jednou…
______________________________________________________________
Dvakrát
(by Umbar)

Je to už nějaký ten Pátek. Znovu bezmyšlenkovitě brouzdám po netu. Vlastně ani nevím co hledám. Snažím se jen zabít čas. Abych nemusel nad ničím moc přemýšlet.
Stránka za stránkou, písmenka mi skáčou před očima. A pak to přijde.
Začínám zbystřovat. Čtu něco důvěrně známé. Jako bych to někdy zažil. Slovíčka hltám. Jedno za druhým. Přečtu si vše jednou, dvakrát.. Bože..Že by snad.. Ty?
Tohle, že si psala ty? Tak takhle se cítíš? Takhle to všechno vidíš?
Dovol mi teď k tom něco říct.
Nevíš jak začít. Ani já nevím. Nechci tě soudit. Nemám na to právo. Ovšem to neznamená, že ty můžeš soudit mě. Nechci vypadat jako ten nejhorší.. Pár slovíček pro tebe.

Píšeš, že snad byla chyba mít city? Kdybys je neměla, měl bych tě za lháře. Lituješ, že jsem to byl já do kterého si se zamilovala? Já ne.. Jsem rád a nikdy litovat nebudu.

Copak snad byla chyba věřit mi? Já ti věřil.. A to se často nestává. Tobě jsem podlehl. Tvému kouzlu. Já nejsem jiný. Jsem pořád stejný. Tam i teď. Já už jiný nebudu . Bohudík bohužel. Ale stal se zázrak. Tobě se to totiž povedlo. Zamotala si mi hlavu. Změnila můj pohled na svět. Zdál se mi hezčí, růžovější co já vím. Teď se mi tak zdá pořád. Už ne černý, ale takový jaký skutečně je.

I ty si měla mou důvěru. Ovšem tys mě nedržela nad vodou. S tebou jsem mohl lítat. Možná trochu nadnesené, ale já se tenkrát tak cítil. A když si byla se mnou. Prostě jsem nemohl spadnout. Snad jen tobě do náruče. Patřili jsme jen sami sobě. Já tobě, ty mě.
Já se zamiloval. A ty říkáš, že též. Mohl jsem snad už být šťastnější? Ó ano mohl. S tebou pokaždé. Každý den byl výjimečný. Ty jsi výjimečná.

Ale pak jsem se začal bát. Co se to semnou děje? Zamilovaný a já? To přece není možné. Vždycky jsem přece byl volný. Možná mi začala ta volnost chybět. Nebyli jsme spolu jeden víkend, pak druhý a další. Kolik jich vlastně bylo? Nevím. Věděl jsem, že ty jsi asi doma a těšíš se, až mě znovu uvidíš. Najednou jsem si vlastně nebyl jistý co k tobě cítím. Podvedl jsem tě. A to doslovně. Lituju toho. Je pozdě si zoufat.
Flirt. Co je jeho charakteristikou? Jedna noc a konec? Možná zpočátku to takhle začínalo. Rozhodně to tak neskončilo. Považovala si mě za svého prince? Lichotíš mi.. Nepřijíždějí snad oni na bílém koni? Neumím jezdit :)

První bouřka přišla v zápětí. Už si nehodlala tolerovat moje úlety. Moje manýry. A já se stáhl. Tak jako ty. Někam daleko, kam si ani ty nemohla. Ty jsi se taky stáhla a kdo pak udělá první krok, když oba nechtějí? Nikdo.. Čas tak rychle běžel. S tebou. Bez tebe však jakoby se zastavil.

Hloupý Honza? Já nejsem.. Teda aspoň myslím.. Jsem naivní a asi máš pravdu. I hloupý. Když jsem tě nechal jít. Byl jsem tvoje první láska. A právě proto mě to mrzí ještě víc. Proč je první láska bolestná? Kdo ví? Jedno je jisté. Ta bolest je víc než skutečná. A bolí víc než nůž v zádech. Hádám, že bude bolet ještě dlouho.

Odešla jsi. Zmizela a už se asi nevrátíš. Nevím co říct? Je pozdě sypat si popel na hlavu. Poznal jsem to co mám, až jsem to ztratil. Tohle je přece ironie.


Chci zapomenout?
Ne. V tomhle jsem si jistý. Potkalo mě snad jedno z největších štěstí mého života. Prostě nedokážu zapomenout. Ty chceš a já věřím, že zapomeneš. Chci abys zapomněla. Tolik jsem ti ublížil. Je pozdě si sypat popel na hlavu. Zkazil jsem co se dalo. Některé moje činny tě zasáhli příliš. Já to chápu. Hrál jsem si a nemyslel na následky. Konečně ti rozumím. Chápu, že jsem ti ublížil jako ještě nikdo.
Co víc dodat? Chtěl jsem, aby si věděla jak to bylo ve skutečnosti z mé strany. Možná ti to pomůže, možná ne. Mě se ulevilo.
Oba jsme teď někde dál. V tvém životě bude spousta kluků. Jsi skvělá a nezůstaneš dlouho sama. A kdyby přece se ti zastesklo. Po mě. Teď jsem naivní.
Každopádně. Do té doby Sbohem.

Sbohem..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hany hany | E-mail | 3. června 2008 v 18:57 | Reagovat

krásný..oba dva to dokážete neuvěřitelně popsat..tohle jsem zažila a nedokázala to vyjádřit..pisejte další at mužu číst:P:))

2 Maysie Maysie | Web | 3. června 2008 v 19:02 | Reagovat

Já jen zírám... Děkuju, krásný:)

Každopádně kdyby to takhle bylo, bylo by to krásný, co? Ale realita je jiná... škoda... :o(

ALe nakonec není tak úžasnej jak jsem ho viděla... nevadí... :)

Moc děkuju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama