1.Kapitola - Vzpomínky zůstanou (první část)

2. července 2008 v 14:02 | Umbar |  > Prokletí <
První kapča. No a myslím, že to zas není taková katastrofa. Tak mě pochvalte lidi no =)


Ten den měl být stejný jako každý ostatní. Něčím však byl výjimečný. A změnil osudy nás všech. Nejvíc můj.. Kdysi dcera bohatého obchodníka ve středověké Anglii, a nyní upírka v New Yorku. Bože jak ráda bych se vrátila. Zůstali však jen vzpomínky:

"Zhřešila jsem Otče.."
"Jen mluv dál dítě. Zde jsi v bezpečí."
"Aby jste rozuměl Otče. Jsem z velmi váženého rodu. Ale nejsem šťastná. Můj otec mě zaprodal za vysoké věno člověku, kterého jsem v životě neviděla. Mé srdce však touží po jiném. Vroucně jej miluji avšak vzít si musím jiného. Poraďte co mám dělat? Celý náš prokletý rod stojí proti mně. Kdo, řekněte kdo stojí za mnou? Jsem sama.."
"V Bibli stojí: Miluj bližního svého."
"Jak mám milovat svého otce, když mě prodal za peníze? A jak svého budoucího manžela když miluji jiného?"
"Věř v Boha. Bůh ti dá sílu."
"Bůh mě již dávno opustil Otče."
"Ne mé dítě. Já stále s tebou. Věří v tebe tak jako ty věříš v něj"
"Pak jsem přestala věřit v Boha. Peklo pro mě otvírá svou náruč. A mě nezbývá než podlehnout."
"Pro o odpuštění. Bůh tě vyslyší. Pokud budeš věřit v Boha, dostane si odměny. Nesmíš pochybovat a budeš silná Evelyn."
"Vy mě znáte Otče?"
"Sbohem Evelyn. Víra je tvou nejsilnější zbraní"
"Sbohem Otče.."
Tenkrát jsem odešla ze Zpovědnice. Padla před oltář a doufala. V co vlastně? Nevím. Modlila jsem se snad za vysvobození. Za odpuštění. Za svého otce. Za mou lásku. Za sebe. S každým přáním mých slz přibývalo. Seděla jsem tam věčnost. A možná mě konečně vyslyšel.

Můj kočár přijel. Znovu se musím vrátit do toho prokletého domu. Domu bez lásky. To není můj domov.
"Kde jsi byla Evelyn?!"
"V Kostele Otče."
"Čekali jsme na tebe s večeří. Příště přijdeš včas. Je ti to jasné?!"
"Ano Otče."
"Nuže zasedněme ke stolu. Zítra přijede William. Očekávám, že se k němu budeš patřičně chovat. Jako ke svému nastávajícímu manželovi."
"Kdybys poslouchal moje slova, věděl bys, že jej nechci!"
Ty jejich společné večeře. Nemohla jsem to dále snášet. Raději jsem utekla. Stejně se opět schylovalo k hádce s otcem. A matka stojí na jeho straně. Tak jako všichni.

Naše zahrady jsou vyhlášené široko daleko. A ač nemám ráda svého otce, za tohle mu musím být vděčná. Bez něj bych neměla kam utíkat. Kam se schovávat před jeho hněvem, před svými obavami a starostmi. Mohla bych se tu procházet celé hodiny a neomrzelo by mě to. Nikdy! Ovšem tohle teď má skončit. Se svým novým manželem se mám přestěhovat do města. Ví vůbec někdo, že ho nemiluji? Já přece věřím na lásku. Na tu opravdovou. Láska koupená za peníze není láska. Cožpak to nikdo nevidí? Peníze a zas jen ony. Pohltily všechny co znám. Snad jen jediný člověk na ně nemyslí. A toho jediného já chci.

"Kdo ti ublížil tentokrát Evelyn?"
"Mě přece nikdo nemůže ublížit."
"Jak málo mě znáš.."
"A chtěla bych víc. Ovšem ty mě k sobě nepustíš.."
"Tvůj Otec."
"Můj Otec?! Neptám se svého Otce Tome. Já se ptám tebe. K čertu s mým Otcem. Nezáleží mi na něm, ale na tobě! Tak proč mi ubližuješ? Ó ano to ty mi nejvíc ubližuješ a nevidíš to."
"Dobře víš co k tobě chovám za city. Jenže mi nemůžeme být spolu. To přece nejde. Ty se máš vdávat."
"A ty chceš abych se vdala?"
"Samozřejmě, že ne.. Miluji tě víc než kohokoliv na světě. Jenže osud nám nepřál. Tys dcera bohatého obchodníka, která má před svatbou a já jen chudý zahradník co k tobě zahořel láskou."
"Pojď, utečeme spolu.."
"To nemůžeme, vždyť víš."
"Raději bych nevěděla.."

To byl on. Náš zahradník Tom. Podivný rým v těchto dvou větách. A ač se milujeme sebevíc, přesto nemůžeme být spolu. Čím zoufaleji po tom toužím, tím víc se moje srdce trhá. A ta bolest je nesnesitelná. Bude to má smrt? Možná. Nic nebolí jako zlomené srdce. Možná můžu mít nápadníku na každé ruce stovky, ale k čemu je? Vím, že s žádným z nich nemohu být skutečně šťastná. Mé hledání již je u konce. Celý svůj život jsem hledala někoho jako Toma. A teď se ho mám vzdát? To nemůžu a ani nechci. Opravdová láska přichází jen jednou. A znovu již nikdy. Promarníš-li svou šanci, kdo ti dá další? Bůh snad? Sobecky nahlíží z Nebe a do pozemských věcí se nemíchá. Rouhání? Možná, já však ztratila důvod proč žít.

Tma k nám přichází brzy. A já tenkrát zase nemohla spát. Sny jsem měla divočejší než kdy dřív. Děsila jsem se toho co přijde ráno. A právem. Zítra je moje svatba. Snad nejhorší den mého života. A svatba má být veselá. Tak proč se cítím jako pták uzavřený ve zlaté klícce?
Ani nevím proč, snad touha mi velela jít se projít. Prochodila jsem celé naše sídlo. A zastavila jsem se až před jeho pokojem. Potichu jsem se naklonila a poslouchala jak oddychuje. Vešla jsem dovnitř. Posadila se a tiše jej pozorovalo. Nevím proč jsem to udělala. Všechno mi říkalo, že dělám správně. A snad i ano. Políbila jsem jej. Doufala jsem, že se neprobudí. Ale probudil. A v tu chvíli jsem byla opravdu šťastná. Tak snad jako nikdy. Zůstala jsem s ním celou noc.

"Jsi blázen"
"Ty větší!"
"Proč? Proto, že miluji zahradníka? A neříkej mi, že se to včera nemělo stát. To je osud."
"Osud? Snad, přesto se to nemělo stát. To víš. Bože, co když se to dozví tvůj otec?"
"Nevím. Avšak jedno vím jistě. To až s tebou jsem opravdu šťastná."
"Dnes přijede tvůj nastávající."
"Stačí říct a já s tebou půjdu až na kraj světa. Naučím se pracovat a hlavně, že budeme šťastní."
"Tohle všechno je krásné, ale hůř se to koná než říká."
"Miluji tě."
"I já tebe"

Řekl to. Miluje mě! Musela jsem se smát. Nikdy jsem se necítila tak skvěle. A že se blíží má svatba? Komu na tom sejde. Určitě spolu utečeme. Ještě dnes! A pak budu konečně šťastná. A on se mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kiki kiki | E-mail | 2. července 2008 v 14:37 | Reagovat

super !!!! je to tak drasticky doufam ze bude brzo dalsi

2 Teresie Teresie | E-mail | Web | 6. července 2008 v 12:19 | Reagovat

To bylo krááááááááásný!!!!! :))  A ten konec!!!! úááá prostě nádhera!!! :)) Už se nemůžu dočkat další kapči :)) Tak si pospěš!!! :D

3 Tracy Tracy | Web | 11. července 2008 v 19:04 | Reagovat

To je dokonalej styl psaní, sama bych tohle nezvládla.......líbil se mi hlavně začátek a konec XD Mno tak sorry, ale já se musím zeptat. Nechceš spřátelit? Jukni ke mně v případě, že budeš mít zájem...ale nejdřív se něčím posilni, hlavně než začneš číst...ehmmm výplody mé dutiny mozkové XD

4 Dromedka Dromedka | Web | 13. července 2008 v 16:06 | Reagovat

Moc hezká kapča... nevím co víc bych řekla... XD Prostě se těším na další kapču a doufám, že i když jsou prázdniny, tak bude hodně brzo. :)

5 Marťa Marťa | Web | 19. července 2009 v 22:06 | Reagovat

Perfektní, povídky o upírech mě baví (jak by ne, když je sama píšu). A tahle povídka mi aspoň připadá jiná než ty ostatní, taková neobvyklá, z úplně jiné doby. Rozhodně v tom pokračuj, máš parádní blog :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama