Smrtí to nekončí

26. května 2010 v 10:14 | Umbar |  > Momentky <
Jedna z dalších depresivních momentek. V ústředním motivu jedna nevyléčitelná nemoc, jedna láska, jedno řešení.




Slunce začínalo ozařovat obzor. První žhavé paprsky se roztančili po obloze. Nádherné jarní ráno. Alice se otočila, aby viděla muže jež jí spí poboku. Dlouze se na něj podívala. Nemohla se odtrhnout. I po deseti letech manželství ji přitahoval jako nikdo jiný. Pohladila ho po holé hlavě a vtiskla mu lehký polibek na čelo. Ač nechtěla, po tváři ji skanula slza. Ano. Dnes provedou svůj plán. Dnes se bude krásně umírat.

Alice si otřela tvář a vymanila se z peřin. Nasoukala se do svého saténového županu a vykročila. Pravou. 

Dnešek musí být perfektní, pomyslela si. 

Ze skříňky vytáhla tři léky. Položila je ke kávě a k míchaným vajíčkům. Takto připravenou snídani zanesla Jackovi do postele. Stále spal. Tak nevinně. Jako by jej nic netrápilo. Ale ono trápilo. Odložila tedy jídlo na stolek a znovu se k němu uvelebila. Posadila se za něj a hlavu mu vzala do náruče. Pohladila jej po tváři. Nechtěla ho budit, ale dnešní minuty jsou vzácné. Přesto se znovu zatoulala. Její myšlenky rozhodně nevyjadřovali klid ducha. Točili se jako na kolotoči. Musela myslet na to, jaké to bylo dřív. Na jejich první setkání. Na první polibek. Na první hádku. Vzpomínala na první nesmělé doteky a svůdné pohledy. Na jejich první společný sex. Při té myšlence se nepatrně zachvěla. Vzrušením.

" Stávej miláčku", šeptala mu.

Po dlouhých a neochotných pokusech Jack konečně otevřel oči. Vztáhl ruku k ženě co miluje, tu pro niž dýchá. Krátce ji pohladil, ale pak už jej zmohl třes. 

" Moje léky, rychle. Prosím. "

Alice mu je podala a Jack je spolykal najednou. Třes zmizel. Bolest byla mírnější. To však nebyl stav, který mu vyhovoval. 

" Je ti líp? " Zeptala se.
" Mnohem lépe. "

Ale nebylo. Věděl to on i ona. Byla to jejich vzájemná sladká lež. Lež co trvala už téměř rok. Před rokem totiž Jackovi diagnostikovali nádor. A Jack přijal svůj osud. Bojoval. Bojoval ze všech sil. Chemoterapie, léky, alternativní medicína. Nic nezmohl. Kdyby láska léčila nemoci těla, byl by tu snad věčně. A Alice s ním. 

" Přemýšlela jsem nad tím celou noc. Proč zrovna dnes? Počkáme. Nechme tomu čas. "
" Čas je to, co nemám miláčku. Musíš mě nechat jít. "

Alice nechtěla, ale znovu ji přemohl pláč. Slzy stékali jedna za druhou. Odvrátila pohled. Nedokázala si představit, že už zítra bude sama. Navždy její srdce pohltí samota. Bránila se smutku. Nechtěla kazit poslední společný den. 
Jack ji chápal. Těžce se posadil na postel a vzal ji do náruče. Zase prohrábl její dlouhé černé vlasy. Přivoněl. Tu vůni zbožňoval celý život. Teď se jí má vzdát? Není jiné volby. Pak již není cesty zpět. Byla to jediná možnost jak si zachovat svou důstojnost. On umíral. Pomalu, bolestivě, ale jistě. Alice musí žít dál. I bez něj. 

Nakonec Alice přemohla svůj pláč. Chytila jej za tvář. Pohlédla mu do těch modrých očích, z nichž se jí stále podlamovali kolena. Dobře si uvědomovala v nich tu změnu. Dříve byli radostné a bezstarostné. Dnes jakoby se dívala do očí starce. Tak unavené a smutné. Alice vtiskla Jackovi polibek. Rozhodla se zaplašit stíny. Alespoň pro dnešek. Kvůli němu. Proto snad vykouzlila ten úsměv. A ten byl pro Jacka stále okouzlující. Když poprvé zahlédl ten úsměv, uvědomil si, že ten chce vídat už celý život. A ono se podařilo. Ušli spolu dlouhý kus cesty. Jako by to byla procházka. Přesto jim osud všechno vzal. Ukončil radost. Ze dne na den. 

" Dlouho jsem přemýšlela, kde strávíme tenhle den a uvědomila jsem si, že je jen jedno místo, které nás tolik spojuje."
" Místo naší svatby, zašeptal. Myslel jsem, že ta zahrada už není. "
" Já ji tak trochu koupila. I s domem. "

Jack ji dlouze políbil. 

" Děkuju, Alice "

V ten moment si uvědomil, že kdyby štěstí mělo svou tvář, byla by to ona. 

O chvíli později už oba seděli v autě. Oba zavřeli dveře nad místem, které jim, možná nechtěně, vzalo všechno. Nemluvili. V každém se mísili jiné myšlenky. Nehodlali nic kazit. Užívali si svou přítomnost. Svůj poslední den. A tichá cesta, jakoby ubíhala sama. Sama je nesla k nevyhnutelnému osudu. A ten se blížil, blížil čím dál víc. 

Alice zastavila. Právě vjela na příjezdovou cestu malého domku. Vystoupila a pomohla Jackovi. Společně pak vykročili. Staré dveře s otevřením zavrzaly a dům na ně dýchl svou atmosféru. Oni však zamířili k zadním dveřím. Ještě bude spousta času si projít dům. Nebo ne?

Když Jack otevřel zadní dveře zalapal po dechu. Zahrada vypadala jako v den jejich svatby. Třešně byly právě ve vrcholu rozkvětu a lehký vítr rozfoukával jejich květy. Vzduchem se nesla vůně třešní a šeříku. Jack se pustil Alice a vykročil. 

Dnes jsem tak sentimentální, posmyslel si. Ale když ne dnes tak už nikdy. 

Neomylně kráčel mezi stromy až došel na ono místo. Před ním se tyčil bílý svatební oblouk, po kterém se plazily růže. Hlava se mu zatočila a on se sesul k zemi. Zůstal klečet a užíval si tu chvíli. Otočil se a podíval se na Alice, která stála za ním. 

" Vůbec se to tu nezměnilo. "
" Ne to tedy ne. "

V něžném mlčení strávili hodiny. Mlčení, co je lepší než sladké lži. Mlčení, které nic nespraví. Přesto. V ten moment si byli blízko jako nikdy dřív. To vzájemné souznění nemohl nikdo pochopit. A večer se blížil.

Noc přikryla dům vzápětí. Chystala se skrýt události dnešního večera. Milostivě zakryla tlumený výkřik. Ztlumila zvuk rozbitých sklenic. Pláč a nářek mizel ve větru. Na dům padla aura smrti. Jedno ze dvou srdcí přestalo být. 
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama